Sclerocactusy jsou menší až střední kulovité rostliny, jejichž domovinou jsou jihozápadní státy USA – Arizona, Nové Mexiko, Colorado, Utah, Nevada, Kalifornie a severozápadní Texas.
Život v přírodě
V přírodě jsou rostliny vystaveny velmi tvrdým podmínkám – extrémním teplotám, dlouhým obdobím sucha a většina z nich musí odolávat i velmi silným mrazům. A právě svojí mrazuvzdorností a mnohdy i divokým otrněním lákají pěstitele.
Za poněkud méně odolný vůči mrazu je považován S. polyancistrus. To se týká rostlin z nižších poloh v Kalifornii. Rostliny z některých vysokohorských lokalit v Nevadě však byly také úspěšně prověřeny i při poklesu teplot pod -20°C.
Pěstování
V kultuře jsou Sclerocactusy obtížně pěstovatelné rostliny. Kořeny v evropských podmínkách často podléhají houbám a plísním, na které nejsou ze své domoviny přizpůsobeny. Tyto potíže můžeme omezit naroubováním na mrazuvzdorné echinocereusy – baileyi, coccineus, chloranthus, viridiflorus v. cylindricus. Echinocereusy rostou přibližně ve stejných oblastech, avšak na vlhčích stanovištích než Sclerocactusy. Jen S. papyracanthus (Toumeya papyracantha) držíme raději pravokořenný, protože po naroubování brzy ztrácí svůj miniaturní tvar.
Zalévání
První mírnou zálivku provedeme někdy začátkem března. V té době dostatečně větráme, protože zálivka spolu se zvýšenou teplotou nastartují růst rostlin a shození poupat.
Nástupem letních veder v druhé polovině června vegetace ustává a přestaneme zalévat. Jen u S. polyancistrus a S. papyracanthus není letní stagnace tak výrazná a tyto druhy snesou občasnou mírnou zálivku i přes léto. Ostatní pak zalijeme až při poklesu nočních teplot v druhé polovině srpna a naposledy asi v polovině září.
Množení
Sclerocactusy množíme nejlépe výsevem. Semena však neklíčí nejochotněji a semenáčky jsou velmi choulostivé. Nejjistější je brzy po vyklíčení semenáčky naroubovat na Peireskiopsis, Selenicereus nebo Echinopsis a následně přeroubovat na Echinocereus. Ochotu ke klíčení můžeme zvýšit zahříváním semen nasucho asi na 65°C s nočním poklesem po dobu alespoň dvou týdnů před výsevem nebo koupelí semen v koncentrované kyselině sírové. Nejjistější je ale skarifikace – odloupnutí části testy.
S. spinosior a S. pubispinus klíčí dobře i bez jakéhokoliv zásahu, někdy i S. nyensis a S. polyancistrus.
Druhy:
- S. glaucus
- S. mesae-verdae
- S. nyensis
- S. papyracanthus (Toumeya papyracantha)
- S. parviflorus
- S. parviflorus ssp. havasupaiensis
- S. parviflorus ssp. terrae-canyonae
- S. parviflorus ssp. macrospermus
- S. parviflorus ssp. variiflorus
- S. polyancistrus
- S. polyancistrus f. albino
- S. pubispinus
- S. spinosior
- S. spinosior ssp. blainei
- S. wetlandicus
- S. wetlandicus ssp. ilseae
- S. whipplei
- S. whipplei subv. aztecia (S. cloveriae ssp. brackii)
- S. whipplei ssp. busekii
- S. wrightiae
Většina Sclerocactusů patří mezi ohrožené druhy a ani ve sbírkách nejsou pro svoji obtížnost běžně zastoupeny.
Literatura:
Aztekia 83/6
Benson L.: The Cacti of USA and Canada 1982
Busek J.: Sclerocactus pubispinus und Sclerocactus spinosior KuaS 1983/2
Hochstätter F.: The Genus Sclerocactus 1993
Hochstätter F.: The Genus Sclerocactus 2005